Děti jsou tím nejkrásnějším darem, který můžeme od života dostat. Milujte a ctěte jejich nádherné milující a láskyplné dušičky. Děti dokážou snadno odpouštět. Snaží se nám zalíbit abychom je měli rádi a celé se rozzáří, když je za něco pochválíme. A v tom je právě ten kámen úrazu u většiny rodičů. Vychovávají své děti tak, že si musí lásku, pochvalu nebo nějakou hračku zasloužit. Je to naprosto logické, sami rodiče byli takto vychováváni, a tak je pro ně svět nepřátelské místo, kde se člověk musí doslova lopotit, aby dosáhl toho, co chce. Podsouváme dětem své vzorce chování, které nás naučili naši rodiče. Jenomže tím je strašně deformujeme, zbavujeme je tak své svobody, citu a radosti. Děti si zaslouží to nejlepší, ne proto, že přinesou hezkou známku, ani proto, že si uklidí pokoj, ale proto, že PROSTĚ EXISTUJÍ. Pokud chcete vychovat své dítě v lásce, říkejte mu co nejčastěji „miluji tě prostě proto, že existuješ a to se nikdy nezmění“ Vaše láska k němu by neměla být podmíněná naprosto ničím – tomu se říká bezpodmínečná láska a každý tvor na ní má svaté právo. Milujte své děti bezpodmínečně a uvidíte tu jejich jiskřičku v očích a bezmeznou lásku, kterou vám dávají.

Jedno z velmi ožehavých témat jsou známky. Známky jsou zde již n
ěkolik století, povinou školní docházku zavedla již Marie Terezie. Nemám naprosto vůbec nic proti škole, nebo učení dětí, právě naopak, ale systém hodnocení začíná být už velmi zastaralý a přiznejme si to, i velmi otravný. Uvědomte si prosím, že známka je jen subjektivní názor paní učitelky. Když váš drobeček přinese špatnou známku např. z diktátu, neříkejte mu, že je hloupý a že tohle a tohle napsal špatně, ale zaměřte se na to, co udělal dobře a řekněte mu naopak „ vidíš jak si chytrý, tolik si toho napsal správně, já bych ti dala ohromnou jedničku a chyby prostě neřešte, maximálně můžete říct „ dej si na to příště pozor“. O to víc se bude snažit a bude chodit do školy beze strachu. Sami jsme sobě i dětem vytvořili omezení, ten je blbej protože se špatně učí. Každý člověk je jiný a to, že někomu nejde čeština nebo matika absolutně vůbec neznamená, že je hloupý, prostě jeho zájmy směřují jiným směrem. Myslím, že škola by se měla skládat ze základních znalostí, které by se dětem předkládaly zábavnou formou a spíš se snažit, aby každé dítě v sobě našlo to, co ho baví a v tom ho dále podporovat. V současné době ale školský systém vypadá tak jak vypadá a i když jsem přesvědčená, že se to časem změní, nyní s tím nic nenaděláme. Co ale můžeme udělat okamžitě jako rodiče osvobodit děti z tohoto šíleného kolotoče neustálého školního stresu. Většina lidí je zhnusená tím co se děje ve společnosti, současnou politickou či jinou situací, ale přiznejme si to, vychováváme další generaci vystresovaných lidí.

Aby to mé dít
ě někam dotáhlo


Jak je už uvedeno na úvodní stran
ě těchto stránek - život je jen pocit, a co chcete pro své dítě, jsem si jistá, že to nejlepší, ale zamyslete se, co je pro vaše dítě skutečně to nejlepší? Není nic důležitější než své dítě naučit jak se radovat ze života. Jak být šťastný. Většina rodičů dřou své děti, vnucují jim zájmy, které děti vůbec nebaví, hraní na housle, tenis, jazyky apod. Není na tom samozřejmě vůbec nic špatného, ale jenom v tom případě pokud to dítě baví. Většina rodičů vkládá do svého dítěte své naděje sny a zájmy. Chce, aby z něj byl doktor nebo právník, aby vydělávali hodně peněz, ale ať už chcete pro své dítě cokoli, tohle jim v žádném případě nezaručí šťastný život. Já svému synovi říkám, je mi absolutně jedno, co budeš dělat, hlavně když tě to bude bavit a budeš při tom šťastný. Ruku na srdce, co byste přáli svému dítěti – být šťastným popelářem nebo nešťastným a zoufalým doktorem. Tím ovšem ani v nejmenším nechci nějak podceňovat práci, kterou pro nás dělají popeláři, jejich práce si velice vážím, protože je důležitější než si spousta lidí uvědomuje – dobrý popelář je rozhodně pro společnost přínosnější než špatný politik, doktor nebo právník . Chci tím ale říci něco jiného. Nevnucujte svému dítěti váš život, ono má svůj vlastní, a pokud z něj zaručeně nechcete udělat nešťastného dospělého plného strachu, nechte, ať si své zájmy vybere samo………

Netrestejte své děti

Nikdy a za žádných okolností své děti netrestejte. Dejte jim vědět, že je bezpodmínečně milujete, ať dělají cokoli, má to svůj důvod. Když zlobí, jsou hluční „otravujou“, je to většinou proto, že chtějí víc pozornosti, chtějí se utvrdit ve vaší lásce a nevědí jak, tak si to vynucují po svém. Měla jsem před pár lety dobu, kdy mě moje dítě přivádělo doslova k šílenství, bylo mu tak mezi sedmým a osmým rokem. Byla jsem z toho naprosto zoufalá, už když měl přijít domů ze školy, děsila jsem se toho, jak zase bude zlobit a já na něj budu hystericky řvát. Neustále jsem mu říkala jak je strašně zlobivý …… Nevěděla jsem si rady, přečetla jsem spoustu knih a rad o tom jak správně trestat své děti, jak je učit, aby byly ukázněné slušné atd., ale nic nezabíralo. Byla jsem přesvědčená, že mě schválně provokuje. Skutečně jsem se modlila a prosila o pomoc, a tak mě jednou napadla zajímavá myšlenka. Vzala jsem si velký prázdný sešit a řekla jsem si, že když budu mít vztek, tak si do toho sešitu napíšu všechno, co mě dohání k šílenství. Když přišel syn ze školy, tak to po chvíli opět začalo a já, místo abych na něj řvala, jsem si sedla ke stolu a vztekle a nepříčetně jsem psala všechno, co dělá, aby mě naschvál rozzlobil. Po chvíli, když si hrál ve svém pokoji a když jsem se i já uklidnila, vzala jsem ten sešit a četla si, co jsem ve vzteku napsala. Byl to pro mě doslova šok. Už si to přesně nepamatuji, protože jsem to pak hned vyhodila, ale byly tam věci ve smyslu.“ Běhá po pokoji a hází míčkem, z těch ran snad zešílím, nebo skáče a hlasitě se směje…….“ Dál už si nevzpomínám, ale bylo to vše v tomto duchu a já jsem si poprvé po dlouhé době uvědomila, že on není ten problém, ale ten problém jsem já. Šla jsem za ním a hrozně moc jsem se mu omluvila a objala ho. Bylo vidět, že je šťastný a tehdy mi na to řekl, „já jsem si říkal co s tebou je a čekal jsem, kdy to konečně pochopíš“. Uvědomila jsem si, jak jsem strašně šťastná, že ho mám, a že je naprosto v pořádku to, jak se chová, a že je občas divoký. Od té doby mě má nepříčetnost přešla, a když začal blbnout, tak jsem si řekla buď je to dítě a je to naprosto v pořádku nebo jsem ho v klidu poprosila, že bych chtěla mít klid, aby si šel hrát do svého pokoje. Postupně tyto situace přešly a mě sice občas stejně jeho chování přivádí k šílenství , ale dnes už se s tím dokážu lépe vyrovnat a nesvádět vinu jen na něj. Pravda je, že se spíš spolu hodně smějeme a já dělám blbosti s ním. 

Snažte se své dítě pochopit, každá dušička prochází různými úskalími a trest a strach je to poslední, co mu pomůže. Způsobů, jak mu pomoci je mnoho, a když budete opravdu chtít, jistě najdete ten správný pro danou chvíli.

Nikdy svým d
ětem nenadávejte.

D
ětská duše je jak čistý list papíru a jako rodiče většinou jsme to my, kdo drží v ruce pomyslnou tužku, kterou píšeme do dětské duše. Pište s rozmyslem, protože to, co dítěti řeknete, ho může doslova poznamenat na celý život. Když mu neustále opakujete, že je hloupý, hloupým se stane, protože tomu uvěří. Pokud mu budete říkat, že má obě ruce levé, že něco (cokoli) prostě neumí, tak to se vší pravděpodobností vzdá hned v nízkém věku i kdyby to třeba vůbec nebyla pravda. Bohužel to nejsou jen rodiče, kteří drží tu pomyslnou tužku a píší do dětské duše, jsou to samozřejmě i učitelé, kamarádi, televize a mnoho dalších aspektů, ale hlavní kapitoly píší rodiče a to především v nízkém věku dítěte, můžete si s nimi vytvořit takový vztah, a to na základě lásky a důvěry, že to budete vy, kdo opraví všechny chyby, které způsobí okolí.

Samoz
řejmě, že občas se mi stane, že zrovna nemám skvělou náladu a něco mě vyprovokuje, začnu na něj křičet a občas mi ulítne i nějaká nadávka. On dnes už ale ví, že je to jen má nálada, a že to, co řeknu ve vzteku, nemyslím vážně, tak se mu pak jednoduše omluvím a vím, že si to tak nebere. Pokud se svému dítěti upřímně omluvíte, není pak pro něj problém se upřímně omluvit komukoli.

Mít blízký vztah se svým dít
ětem vyžaduje i trochu sebezapření a trpělivosti, ale nejen s ním, ale i se sebou. Asi ve druhé třídě přiběhl syn domů, a že dostal od kamaráda internetovou adresu a chce se na ní podívat. Tehdy ještě neměl svůj internet a tak chtěl, abych mu ty stránky otevřela. V první chvíli to pro mě byl doslova šok, protože na mě vyjelo opravdu tvrdé porno nejhrubšího zrna. Naštěstí jsem duchapřítomně zachovala chladnou hlavu a vysvětlila mu, o co jde tak, aby tomu rozuměl s tím, že se mi tyto věci prostě nelíbí a dala mu možnost se zeptat na cokoli. Rozklikli jsme pak asi tři nebo čtyři obrázky a dál ztratil zájem, už ho to prostě nebavilo, protože to prostě neměl zakázané. 

M
ůj syn má spoustu kamarádů, mám je všechny do jednoho moc ráda, proč by taky ne, vždyť jsou to děti, ale často na nich vidím zdeformované názory převzaté od jejich rodičů. Tím prosím nechci nikoho kritizovat, to mi jednak nepřísluší a pak vím, že ti rodiče své děti velice milují a snaží se jim předat ze sebe to nejlepší, ale přesto. Jednou mi syn vyprávěl, jak jeho kamarád, když dostane dvojku, tak nesmí hrát den na počítači a za horší známky se tresty samozřejmě zvětšují, no a on dělá to, že schovává žákovskou nebo to prostě zapře. Jednoduše si hledá kličky, a aby si mohl hrát, tak prostě lže. Je to naprosto logické a co si myslíte, že si z toho to dítě vezme do života? – „ abych uspěl nebo měl to, co chci, musím podvádět a lhát“. A jsme přesně u toho, kde naše společnost je. Když nebudu mít dobré známky, budu se mít špatně, nebo mě rodiče nebudou mít rádi, nebo bude následovat trest. Jeden ze synových kamarádů se zase zajímá o to kolik má kdo peněz, a když není podle něj dost bohatý, tak je něco jako méněcenný. Myslíte si, že tento vzorec pomůže vašemu dítěti, aby se z něj stal sebevědomý, milující a šťastný člověk – jistě že ne. Bude mít pochroumané názory, protože v dětství někdo komu věřil, pochyboval o tom, že je skvělý, úžasný a hodný vždy a za všech okolností. 

Známky a hodnocení ve škole jenom rozd
ělují, ty jsi lepší a ty jsi horší než já. Znovu opakuji: NIKDO není ani lepší ani horší a ti, kdo se takto oddělují od těch „horších“ si zároveň zavírají sami cestu k těm „lepším“. Není rozdíl mezi bezdomovcem nebo prezidentem, oba mají lidskou duši, která je tu proto, aby rostla a něco tady vykonala. Je jen na nich jestli to zvládají nebo ne a pokud ne, tak i tak nemáme právo nikoho soudit, nevíme, co ho k tomu vedlo, co si prožil a jak moc je to pro něho těžké a hlavně, jak víme, že to nezvládají?

Duše se neustále vyvíjí a roste. 
 Čověk prochází spoustou inkarnací a v každém životě si sám dá nějaký úkol, který má splnit. Pěstujte ve vašem dítěti sebevědomí, lásku a hlavně sebelásku, když se naučí milovat sebe, bude milovat celý svět, to platí samozřejmě i pro dospělé. Děti jsou stejně mocné jako dospělí, můžete mít dítě, které je ve skutečnosti mnohem starší duší než je ta vaše, má za sebou více životů i zkušeností. Neposuzujte děti podle toho, že jsou malé, oni se teprve učí žít na tomto světě a v tomto životě, to však neznamená, že moudrost, kterou získali v minulosti, se vytratila, mají jí neustále v sobě a jednou se jistojistě projeví….

Vím, je t
ěžké naučit dítě být šťastné, když to člověk sám neumí. Nepodezírám vás, že byste si přáli vychovat nešťastné dítě, ale jak na to, když to sami neumíme. Samozřejmě existuje cesta a to, naučit se to nejdříve sám.

S láskou Anafresie