Chtěla bych zde demonstrovat sílu mýtů a předsudků 
o čarodějnicích, které jsou bohužel i v dnešní době tolik zakořeněné v každém z nás. 

         Jak vlastně čarodějnictví vzniklo? Kořeny přírodního náboženství pocházejí již z doby před 25 000 lety. Člověk ze starší doby kamenné byl závislý na lovu. Jen díky lovu, který mu dal vše potřebné, mohl přežít. Tehdy lidé každý jev, který si nedovedli vysvětlit, připisovali bohům, které si sami "stvořili". Z  nejvýznamnějších bohů nakonec povstali dva. Bůh lovu a Bohyně plodnosti a úrody. Bůh lovu se zpodobňoval s rohy na hlavě, jelikož většina zvířat, které lidé lovili, měla rovněž rohy. Bohyně se nejčastěji zpodobňovala jako těhotná žena 

          Vývoj čarodějnictví narušila až novodobá náboženství, nejvíce samozřejmě křesťanství. Když začalo křesťanství sílit, byla považována jiná náboženství, jako např. čarodějnické a jiné pohanské víry za soupeře, kterého se potřebovala církev zbavit. Bohové starého náboženství byli označeni jako ďáblové. V této době byl pasován pohanský Bůh lovu na křesťanského ďábla. Vznik ďábla tedy nemá vůbec nic společného s čarodějnictvím, ale jeho obraz doslova a do písmene stvořila sama církev.

Další mýtus, který se dodnes traduje o čarodějnicích, je jejich pověstné létání na koštěti. Tradiční rituál plodnosti a úrody, vypadal totiž tak, že lidé chodili na pole s vidlemi a košťaty a tancovali okolo svých polí. Při tomto obřadu skákali vysoko, aby ukázali, kam až má obilí vyrůst. Ti, kdož nebyli zasvěceni do těchto praktik, si to přirozeně vykládali tak, že létají na košťatech.

A jak vlastně vznikly mýty okolo Filipojakubské noci? Poslední dubnová noc bývá nejčastěji označována za pálení čarodějnic. Podle pověstí se tuto noc prý scházejí čarodějnice, aby se zúčastnily rejdů. Na košťatech se rozletí po okolí a škodí lidem. Ztělesňují temné síly, které panovaly v dlouhých zimních nocích, a které má světlo z vater zničit. Tento zvyk má však dlouhou tradici, odvozenou od jednoho z nejvýznamnějších keltských svátkůBeltine. Význam tohoto slova - zářící oheň - napovídá, že již staří Keltové zapalovali koncem dubna dřevěné hranice, což jim mělo zajistit plodnost a bohatou úrodu. V poslední dubnový den se Keltové loučili se zimou a vítali jaro. Ohně při oslavě tohoto svátku se zapalovaly na počest boha světla a měly také ochránit dobytek od nemocí.                

Dokonce i čarodějnické "velké špičaté klobouky" mají své historické opodstatnění. V jisté době byly tyto klobouky velkým módním hitem, a to dokonce i v samotné Paříži. Jak móda však ve svém vývoji pokračovala, kdo nosil takový klobouk, byl velice nemoderní. Aby církev ukázala lidu, jak jsou čarodějnice pozadu ve vývoji a tím je znemožnila, tak je začala s těmito klobouky vykreslovat.

Historie čarodějnictví má však ještě jednu mnohem děsivější stránku, kterou všichni dobře známe. Jistě každý z vás již slyšel o HONECH NA ČARODĚJNICE

Když nějaké společenství zasáhl hon na čarodějnice, pronikly jeho hrůzy do všech stránek lidské existence. Nikdo si před ním nemohl být jist. I sami soudci byli někdy obžalováváni a usvědčeni ze zločinů, které připisovali těm, kdo stanuli před nimi. Mučení a strach překroutily pravdu v lež. Sousedé se obžalovávali navzájem, bohabojní křesťané poukazovali na své bratry ve víře, děti svědčily proti svým rodičům.

U nečestných civilních soudů i děsivých inkvizičních tribunálů se obžaloba rovnala usvědčení a usvědčení bylo takřka jasným rozsudkem smrti. Nešťastné oběti, zdeptané a zmrzačené mučením se přiznávaly k něčemu, co se při zpětném pohledu zdá být absurdním nesmyslem - uhranutí dobytka, létání na koštěti, vraždění dětí apod. Ti šťastnější pak byli sťati nebo usmrceni nějakým rychlým způsobem dříve, než byla jejich těla spálena na popel. Avšak ti méně šťastní byli upalováni zaživa, a pokud se provinili nějakým zvláště nepříjemným způsobem, například tím, že se pokusili odvolat své doznání, byli páleni na pomalém ohni ze syrového dřeva, aby se jejich bolest prodloužila.

Dodnes se setkáváme s lidmi, kteří si tu nepředstavitelnou hrůzu a strach přinesli do dalšího života – mají děsivé sny o ohni a hrůzu z ohně všeobecně, jsou plni strachu, aniž k tomu mají zvláštní příčinu, bojí se úřadů a institucí atd.

Hony na čarodějnice začaly už v ranném středověku a byla za ně v první řadě odpovědná církev. Papežský dekret z roku 1233 byl počátkem tzv. „Svaté inkvizice“, což byla oficiální zbraň Vatikánu, jejímž prostřednictvím prosazoval své zákony. Původně byla tato inkvizice určena k pronásledování Katarů. Katarství bylo středověké křesťanské náboženské hnutí, které římská církev považovala za zvlášť nebezpečné. Po jejich totálním zničení, splnila tedy inkvizice svoji původní úlohu a musela najít další ospravedlnění své existence. – což bylo vymýtit čarodějnice.

Roku 1451 papež Mikuláš V. vydal povolení k pronásledování všech forem čarodějnictví. V příštích pěti staletích stravovala tato hrůzná instituce nepřátele církve, jak kacíře, tak i čaroděje po statisících.

Jako velký začátek honu na čarodějnice odstartovalo vydání tzv. čarodějnické buly roku 1484 papežem Innocencem VIII. V této bule byl kanonicky vymezen pojem čarodějnictví. Na jejím základě se také vše odehrávalo. Poté byla roku 1487 vydána dvěma zvrhlými dominikány Kramerem a Sprengerem pověstná kniha, u nás známá názvem "Kladivo na čarodějnice". Tato kniha byla velice podrobným rozdělením předcházející buly, stojí v ní, kterak, jak a podle čeho se mohou podezřelé osoby stíhat a zapomenuty nebyly ani soudní procesy s nimi. Touto knihou se hájili inkvizitoři snad ve všech zemích, jelikož ji považovali za svou "bibli".

Hlavním důvodem zatýkání bylo tzv. "crimen magiae", neboli zločin magie, kde se předpokládalo, že čarodějnice na základě magických praktik škodily všeobecně ostatním lidem. Jako východiskem zde bylo bráno v úvahu to, že je člověk za pomoci černomagických praktik schopen spojit se s ďáblem,

Zpočátku probíhal boj formou aktivního hledání kacířů. Pověřený inkvizitor svolal určitý počet lidí a oznámil jim, aby mu v rozmezí 6-12ti dnů přinesli informace o tom, kde se kdo vyskytuje a co kdo dělá. Podezřelá byla například osoba, která nechodila pravidelně do kostela, nebo naopak, chodila-li tam až příliš pravidelně, dále byla např. podezřelá starší žena, která žila sama a měla doma černého kocoura. Takovýchto nesmyslných znaků, jež byly posuzovány jako ďábelské poblouznění, byla spousta.

Téměř všichni mučení se přiznali ke všemu, co od nich inkvizitoři chtěli slyšet. Obvyklé bylo i to, že se na těle dotyčného hledalo nějaké podezřelé znaménko, kterým se říkalo "ďábelské pečeti".

Inkvizitoři krmili vězně slanečky, které vyvolaly nesmírnou žízeň, a pak jim byla odepřena voda. Potom byli svlečeni a odvedeni do mučírny. Mučení začalo palečnicemi, následovalo několik tuctů ran bičem. Potom přišly svěráky, v nichž se drtily holeně a kotníky. Po nich následovalo natahování na skřipec nebo zavěšení na lanech, které způsobilo vymknutí ramenních kloubů. Pokud to nestačilo, přišly na řadu horší praktiky. Např. ponoření do vařící lázně s vápnem.

Jeden z nejznámějších lovců, Matthew Hopkins-anglický právník, usvědčoval čarodějnice pomocí vodní zkoušky – dotyčný byl svázán a hozen do rybníka - když vyplaval, byl vinný, když nevyplaval, byl nevinný. Počty obětí byly vysoké. V průměru každá rodina ztratila jednoho příslušníka. Toto šílenství se nevyhnulo ani dětem. Jeden z přihlížejících to popisoval takto: „Viděl jsem, jak vedli na smrt sedmileté dítě a školáky ve věku 10-ti až 14-ti let“.

Evropští emigranti s sebou do Severní Ameriky přinesli také víru 
v čarodějnictví. Stejně jako v Anglii, i tady se čarodějnické soudy odehrávaly jen zřídka a jako trest smrti se užívalo oběšení. K jedinému většímu vzplanutí došlo v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Ujal se zde názor, že se skupina čarodějnic spojila se Satanem, aby zničila Boží církev a nastolila království ďáblovo. Devatenáct lidí bylo oběšeno, jedna osoba umučena k smrti a dva lidé zemřeli ve vězení. Podle dochovaných zpráv zde byla dokonce obviněna i čtyřletá holčička Dorcas Goodová. Toto děvčátko bylo zatčeno a drženo ve vězení po dobu osmi měsíců. Zešílela po té, co se dívala, jak jí matku odvážejí na šibenici. Po čtyřech letech porotci, kteří zasedali během salemského procesu, podepsali přiznání omylu, v němž tvrdili, že je oklamal ďábel.

U nás probíhalo nejvíce procesů v Losinách na Šumpersku za aktivní účasti vyšetřovatele Bobliga. Ten bojoval proti čarodějnicím převážně kvůli své ziskuchtivosti a připravil o život celou stovku nevinných lidí.

 V nejvíce postižených oblastech, zejména v Německu, v jistých obdobích perzekucí dosáhl hon na čarodějnice takových rozměrů, že celé vesnice zůstaly takřka bez svých obyvatel. Toto pochmurné období evropských dějin je historiky nazýváno jako "šokující noční můra, nejhnusnější zločin a nejhlubší hanba západní civilizace“.  Konec honu na čarodějnice se v západní Evropě datuje přibližně rokem 1750. Poslední zákon o čarodějnictví byl však zrušen v Anglii až v r. 1951.

 

Závěrem bych chtěla říci, že v hrůzné éře pronásledování kacířů 
a čarodějnic, která je srovnatelná snad jen s nacistickými zločiny, zemřelo 9 milionů lidí. Můžeme říci, že se to vlastně církvi povedlo.  Zrůdy, které vytvořily obraz čarodějnice pod záštitou církve a opředly ji mnoha pověstmi a mýty založené na nevědomosti, neznalosti a strachu obyčejných lidí, dokonaly své dílo až do samého konce. Když se dnes řekne slovo čarodějnice, tak si většina z nás představí starou scvrklou babu s bradavicí na nose, plnou zloby, nenávisti a černé magie.

Svět 21.století přijímá jako fakt  odkaz „Svaté inkvizice“

čarodějnice je symbol zla

Pamatujte, dobro či zlo není v magii jako takové,

ale v tom, kdo s ní zachází…

 

 

Zdroje: Tento článek jsem napsala v době studia na vysoké škole před několika lety jako seminární práci. Bohužel se mi již nepodařilo dohledat zdroje, ze kterých jsem čerpala. Tímto bych se chtěla omluvit všem, kdo přispěli k tomuto článku, že je zde neuvádím. Pokud by někdo přeci jen poznal své dílo, ráda ho zde samozřejmě uvedu.

 

S láskou Anafresie